Hlas síly a síla hlasu

HLAS ČLOVĚKA – je unikátní nástroj vlivu na realitu, mnohem jemnější a mocnější než naše fyzické činy, jelikož je schopen vytvářet libovolné harmonie a rezonovat tak s většinou objektů vnějšího světa. Známým projevem tohoto faktu se je schopnost „rozbíjet hlasem“ skleněné předměty.

Podle hlasu je možné posoudit sílu druhého člověka. Vnitřní psychická nebo duševní prasklina se bezpodmínečně projeví v intonaci hlasu. Hlas druhého člověka nám mnohdy dává více informací než jeho zevnějšek. Kdybychom se naučili správně poslouchat, dokázali bychom adekvátně ohodnotit člověka a pokud se naučíme správně používat i hlas, naše přednost by byla při spolupůsobení s ostatními lidmi nesporná.

Síle pohledu se ubránit dá, prostě zavřeme oči nebo se odvrátíme. Vyhnout se však síle hlasu, je mnohem těžší. I když si zacpeme uši, jeho síla na nás pokračuje působit.

Tajemství spočívá v tom, že síla hlasu – je proces vyzařování energie, naší osobní síly. Pokud neumíme se sílou hlasu správně zacházet, jen ztrácíme energii. Moderní člověk je velmi upovídaný a pokud by každé jím vyslovené slovo v sobě neslo sílu, úplně by vypotřeboval celý svůj energetický potenciál během několika hodin. Jakákoliv ztráta energie, v sobě nese pro člověka nepředvídatelné a nepříjemné následky. Proto právě naše vlastní upovídanost byla příčinou toho, že nás naše obranné mechanizmy připravili o sílu hlasu. Z tohoto pohledu by nás získání síly hlasu, dělalo nebezpečnými pro naše okolí.

Jako příklad si rozebereme obvyklou situaci – rozhovor ve „zvýšených tónech“ během hádky. Zvýšení hlasitosti hlasu nad určitou úroveň, aktivuje ve většině případů struktury, které jej naplňují silou. „Hlasový nátlak“ má stejný efekt jako fyzický zásah. Proto naše první, instinktivní přání – je „schoulit se, uzavřít se“, zmenšit plochu působení traumatizujícího faktoru. Normální člověk však nemůže křičet déle, než několik minut. Během té doby ztrácí obrovské množství energie. Tedy křičet může i déle, jeho křik však ztratí sílu a bude působit spíše komickým dojmem.

Dále vše závisí na provedeném efektu. Pokud křik dosáhl svého cíle (tzn. že jste překřičeli svého společníka a on přiznal svou porážku), pak se jeho intonace zcela mění. V jeho hlase se objevují podlézavé, provinilé a slabé noty. Právě tehdy slabost hlasu umožňuje naší energii z nás vytékat jako krev z otevřené rány. Totiž mechanismus je stejný, akorát „rána“ je na energetické úrovni.

V důsledku pak „napadající“ velmi rychle ztracenou energii regeneruje a dokonce doplňuje zásoby na úkor energie „oběti“. Síla hlasu proto může být použita účelově – jako nástroj umožňující čerpat energii z vnějšího světa. Takové situace, se ale jen tak nevidí. Mnohem častěji je hlas napadajícího příliš slabý na to, aby dokázal poskytnout požadovaný vliv. „Oběť“, proto buď přechází do protiútoku (a oba společníci začínají křičet jeden na druhého), nebo zůstává tiše. V daném případě vede použití síly hlasu ke zbytečné ztrátě energie, a proto na nejhlubší úrovni probíhá blokování struktur přidávajících hlasu SÍLU. Na konec tuto schopnost ztrácíme, výměnou za umění klábosit celé hodiny a ani trochu se přitom neunavit.

K osvojení síly hlasu se stačí zbavit destruktivních programů (kuřích ok, virů ve vědomí), které blokují naplnění hlasu naší vnitřní sílou. Je nezbytné se zbavit strachu z druhého člověka (v jádru kterého, je vždy strach z fyzického nebo psychického zásahu) a výsledky budou zřejmé nejen pro vás, ale i vaše okolí. Není snadné toho dosáhnout. Máte však vědomosti.A vědomosti, jakékoliv vědomosti mají sílu pouze tehdy, když z nich můžeme použít aspoň malou část tady a teď. Jinak se časem mění na kousíčky „vnitřního monologu“, který místo toho, aby vás pobízel k dějství, vás naopak pohrouží do stále větších fantazií a iluzí. Prakticky je důležité, že síla hlasu se probouzí v případě, že se plně soustředíme na znění našeho hlasu. A tady, v rámci tréninku, patří zvláštní místo SMÍCHU. Výhružné nebo milostné zvuky mohou vydávat mnohá zvířata, ale smát se mohutně a ze všech sil, může jenom člověk. SMÍCH – je zcela výjimečná harmonie – unikátní energetický obrázek. Když se smějeme, povznášíme se nadevše kolem. SMÍCH – je vyjádření absolutní převahy. Kterákoliv jiná intonace – výhružka, pokora, povýšenost, atd. – označují nějaké spolupůsobení, účast v nějaké hierarchii (sociální, kariérovou, duchovní atd.). A smích, ten nás staví nadevše.

Nezbytné je probudit umění se smát, v jakékoliv situaci. Pokud to budete dělat pravidelně, tak to samo o sobě může být dostačující. Pokus napodobit smích, stejně jako sílu hlasu, k ničemu nevede. Avšak hlas člověka, který se umí smát ze všech sil, v sobě vždy nese výjimečnou intonaci a sílu. Sílu hlasu našetřenou smíchem, můžeme ovšem utratit velmi rychle. Několik minut obyčejného a bezpředmětného tlachání a ta mohutnost, která se v našem hlase objevila, mizí beze stopy. Proto je nezbytné postupovat dále.

Síla hlasu je zachována, pokud vycházející z vás slova jsou „zevnitř“. Tedy pokud předmět rozhovoru je pro vás zajímavý, získáváte v procesu více energie než spotřebujete. Prostřednictvím hlasu je dokonce možné získávat energii z okolního světa. Nejjednodušší příklad – společný zpěv, modlitba nebo nadšený řečník, čerpající energii z nějakých vyšších úrovní, což poskytuje okouzlení vděčnému obecenstvu. Jakmile však hlas ztrácí sílu, všechno kouzlo pomíjí a komunikace se stává nudným opakováním známých skutečností. Síla hlasu – je nástroj, který můžeme vědomě použít při komunikaci s lidmi. Abychom však tuto schopnost měli, je nezbytné se držet několika snadných pravidel.

Je nutné se zbavit vnitřního monologu. Je to vždy nesmyslnou ztrátou energie. Proto pokud nemáme reálného spolu-řečníka, jediným správným stavem je MLČENÍ. Ale mlčení musí být vnitřní a úplné. Obvykle když mlčíme, tak vlastně mluvíme sami se sebou. Při správném mlčení však musíme jen poslouchat. Je to zaposlouchání se do sebe a okolního světa.

Tajemství je v tom, že umění poslouchat společníka – je 50 procent úspěšné komunikace. Proto druhé pravidlo: Naučte se koncentrovat nejen na smyslu slov, ale i na intonacích řečníka. Existuje pět základních intonačních řad. Když se je naučíte určovat, budete schopni kontrolovat dialog, aniž byste se museli obzvlášť zamýšlet nad smyslem slov.

1. První forma hlasu je spojena s přitahováním pozornosti. Je to prostě otevření svého ochranného obalu, označení svého přání vstoupit do konverzace a být slyšen. Příčin to může mít spoustu (člověk prostě neumí mlčet, symptom slovního průjmu, jen zabít čas, atd.). Nejjednodušším příkladem projevu této formy je: zeptat se na nesmyslný dotaz, snaha říci vtip nebo jiný „zajímavý“ příběh v mnohočlenné společnosti.

2. Druhá forma je zaměřena přímo na konkrétního spolu-řečníka. Zde je cílem konverzace – „prorazit“ neustálou obranu (programy, komplexy, stereotypy atd.) a vtáhnout druhého člověka do procesu spolupůsobení. Skoro vždy je to vnímáno jako napadení, jelikož každý člověk má sklon zachovat si distanc při komunikaci s málo známými lidmi a jakýkoliv pokus tuto vzdálenost zkrátit, ať už fyzicky nebo slovně, se z pravidla setkává s otevřeným odporem. Tato forma je skoro bojové umění. Je to v podstatě to, co dělám na svých kurzech, nebo trénink s neznámými lidmi.

3. Třetí forma je spojena s tvořením hierarchie. Poté, co je obrana zničena a proces konverzace přechází z formální na osobní, hlavním smyslem dialogu je – určit kdo je hlavní, čí rytmus se ukázal základním a kdo ho musí jen podporovat (velmi rozšířené v rodinách s destruktivní komunikací). V obvyklém rozhovoru vše končí „rozdělením světa“ tzn., že v některých věcech nadřazenost spolu-řečníka přiznáme, ale na oplátku on přizná naši převahu v něčem jiném. Proces předávání energie se stává vzájemným a vrcholí nulovým výsledkem. I přesto, že se každý snaží přetáhnout peřinu na sebe.

4. Čtvrtá forma – forma neutrálního pole. Nikdo nikoho „neproráží“ ani nepotlačuje. Proces komunikace zde není hlavní, pouze výsledek, společné hledání odpovědí na tíživé a vážné otázky. Nejjednodušším příkladem může být konstruktivní beseda manželského páru, nebo také „brain storming“ při řešení společných úkolů. Každý z vlastní zkušenosti ví, že úspěšné řešení problému dává každému účastníkovi příjemný pocit euforie a přílivu sil. Pokud se však pokus ukázal být neúspěšný, všichni prožívají pocit zpustošení a rozčarování.

5. Pátá forma – forma moci. Pokud za spolu-řečníkem stojí síla (finanční, materiální, fyzická, energetická, charismatická, duchovní, atd.), v jeho hlase je vždy přítomna určitá síla. Takovému člověku je těžké odporovat. Poté, pokud jsme nebyli zcela potlačeni, je naším cílem se dostat do „rezonance“ a přes takového společníka navázat kontakt s tou vyšší silou. Pokud se nám to daří, dostáváme svůj kousíček ze společného koláče. Tedy, odpovídající intonace se objevují i v našem hlase a toho můžeme využít pro vlastní cíle.

Vše výše zmíněné se vztahuje k mlčení a umění poslouchat. Co se však umění mluvit týče, vše je mnohem komplikovanější. Problém je v tom, že naše fráze (většina z nich), jsou stereotypní a bezvýznamné. Dále je naše komunikace také omezena pravidly „slušnosti“. Navíc lidé se obvykle snaží vtáhnout nás do svých prázdných a nesmyslných trápení. Proto rozhovory s lidmi nás málokdy naplňují energií, spíše naopak, nenávratně ji ztrácíme. Aby se to nestávalo, zde máte několik pravidel:

1. Nejdůležitější je odmítnout „vyplňovat pauzy“, tzv. „trapné ticho“. Tajemství je v tom, že mlčení je námi vnímáno buď jako hrozba nebo jako nepříjemná situace, a proto při vzniku sebemenší pauzy v rozhovoru se jí automaticky (program) snažíme zaplnit jakýmikoliv slovy. A tato slova jsou vždy zbavena síly.

2. Koncentrace na každém vysloveném slově. To je možné pouze v případě, že předmět rozhovoru je pro nás zajímavý. Proto mluvte jen o tom, co víte, nikdy nemluvte proto, abyste udělali dojem. Váš zájem o předmět rozhovoru je spolu-řečníkem vždy vnímán jako pozvánka na „neutrální území“ ke společnému hledání skutečnosti.

3. Třetí pravidlo je všeobecně známé – zřeknout se lži. Pokaždé, když říkáte něco jiného než si myslíte, zbavujete svůj hlas částice síly.

4. Další pravidlo – nevolte vaše „já“ jako téma k rozhovoru . V rozhovorech s obyčejnými lidmi, raději projednávejte pouze skutky nebo události, ale nikoliv prožitky (a už vubec negativne) spojené s jejich uskutečněním.

Uvědomění si a použití všeho zde uvedeného přímo v životě, zlepšení vašich komunikačních schopností a umožnit si dosáhnout určitých výsledků, které se původně zdály být nedosažitelné.

—

Přeji hodně úspěchů na praxi.

MUDr. Vladimír Savčenko

Naspäť na Individuálne terapie – klik Sem